Myšlenka, která se odmítla ztratit

Založit blog není těžké. Ale rozhodnout se, o čem bude, proč ho vlastně psát – a hlavně pro koho – to chce víc než jen technický základ. Usedl jsem ke svému počítači a jemně se dotýkal klávesnice. Bez jakýchkoli zábran jsem začal psát článek. Ptal jsem se sám sebe, kdo jsem a jaké je mé pravé poslání. Promítaly se mi hlavou myšlenky o nenaplněných snech, dlouhodobém setrvávání v komfortní zóně a o tom, že jsem dělal něco, co mě nenaplňovalo.

Kladl jsem si otázky: Proč bych si měl znovu založit blog? Co mě k tomu vede? V dnešní době mi to přišlo trochu zastaralé – vždyť většina lidí raději konzumuje audio a video obsah. Ale záleží na úhlu pohledu. Dnes vnímám jiný směr, jak vyjádřit své myšlenky, najít klid a hloubku pro svou budoucí tvorbu. V životě, když jsem si něco tiše slíbil, většinou jsem to splnil. A protože si chci plnit sny, rozhodl jsem se, že se blogerem prostě stanu.

Pojďme zabrouzdat trochu do minulosti. Moje blogová mise začala v roce 2012, kdy jsem si vytvořil první webové stránky a občas jsem si sepsal nějaký text. Ale tím to skončilo. Byl jsem typ člověka, který různé projekty rozjížděl s obrovským nadšením, ale bez výsledku. Chyběla mi disciplína, žil jsem nezdravě, lenošil, pil, ztrácel motivaci a ponořoval se do temných myšlenek. Byl jsem v pasti, kterou jsem si vytvořil sám – a ne jednou.

Do roku 2018 jsem zažil ledacos. Chytnul jsem se špatné party, zadlužil se, měl problémy s alkoholem a napjaté rodinné vztahy. Rok 2018 jsem zakončil tím, že jsem se nechal silně zdrogovat. Bylo to strašné a odporné. Ale věř mi – vím, že se dá dostat z čehokoli. Právě v té době se ve mně začala probouzet touha vlastnit blog, kam bych psal své myšlenky jako do deníku. A chvíli mi to i šlo – měl jsem 300 sledujících na Facebooku, pro mě to byl úspěch.

Jenže v hlavě to pořád nebylo ono. Zavřel jsem se do své bubliny, všechno mimo mě přestalo zajímat. Žil jsem v minulosti, ne v přítomnosti. Jednou jsem blog i sociální sítě smazal, po roce se k nim zase vrátil – a tak pořád dokola. Opakující se koloběh. Několik let. Dělal jsem si sám v hlavě drama, ale tak to zkrátka bylo.

Důležité je zmínit, že už jako kluk jsem chtěl být součástí něčeho velkého. A mimo „blogové kariéry“ se mi to částečně podařilo. Od roku 2016 do 2024 jsem pracoval v Nestlé v Olomouci – jedné z největších firem světa. Osm let. Postupně jsem se vypracoval, našel své místo, získal respekt a měl ambice jít ještě výš. Ale došlo mi, že žiju v neustálém stresu. Práci jsem si nosil domů, osobní život stál za nic, já sám jsem byl psychicky vyčerpaný. Když pracuješ ve firmě, kde se lidé drží v šachu strachem, kde politika převažuje nad hodnotami, zjistíš, že i nejsladší čokoláda může chutnat hořce.

Naštěstí se článek může teď obrátit k lepšímu. Musím poděkovat pánu Bohu, že jsem na své cestě potkal svou krásnou ženu. Jak se říká – za vším hledej ženu. Začali jsme spolu být v kontaktu po covidové krizi. Narovinu – tehdy jsem byl nesmírný kretén. Ale moje žena má obrovskou trpělivost a tvrdou vůli. Něco ve mně viděla. Nevzdala to.

Rok 2024 byl pro mě přelomový. Po operaci jsem začal mít jasno – opustím Českou republiku. Přítelkyně tehdy bydlela v Katowicích, ale dostala pracovní nabídku ve Varšavě. Nechtěl jsem ji ztratit. Rozhodl jsem se, že opustím komfortní zónu. Dal jsem výpověď, zaplatil některé závazky, přestal pít alkohol, přestal kouřit, začal jsem se víc starat o sebe. A šel jsem vstříc dobrodružství. Začátky v nové zemi nejsou snadné. Jeden z mých nejlepších přátel mi řekl, že jsem udělal dobrý životní krok.

Dostal jsem šanci pracovat v malé rodinné firmě u Varšavy, která vyrábí ořechové krémy. Takže jsem zůstal v oboru potravinářství. Našli jsme si krásný byt, máme benefity, Polsko je krásná země. Začínám od nuly. Udržuji kontakt s opravdovými přáteli a rodinou. Mám plnou podporu své ženy. To všechno mi dává sílu. A jak napovídá nadpis článku – „Myšlenka, která se odmítla ztratit“ – ten blog tu byl pořád někde v podvědomí. Začal jsem se ptát, jak se blog může stát nástrojem, kterým transformuji chyby v ponaučení.

Tenhle blog není jen o mně. První impuls přišel, když jsem si začal skládat dohromady životní směr. Nejsem expert. Nejsem guru. Jsem člověk, který se chce učit. A v hlavě se mi začaly rýsovat nápady. Věřím, že má smysl sdílet cestu. A blog je pro mě tím místem.

Chci vytvořit komunitu, kde budeme řešit důležité věci. Chci se věnovat svým zájmům – cestování, dobrému jídlu, tvoření projektů, které nedostávají dost pozornosti. Chci spojit své zkušenosti z potravinářství a začít podnikat. Pointa je jednoduchá – chci být svůj a mít otevřenou mysl. Mám cíl. A půjdu si za ním.